Tím to neskončilo
Protagonistka tohoto příběhu si přála zůstat v anonymitě. Tento příběh jsem s jejím svolením sepsala tak, jak jej vyprávěla. Je o tom, co všechno následovalo poté, co přežila vražedný útok.
Dva měsíce před maturitou mě znenadání u nás doma navštívil vyšinutý spolužák, který mě předtím dlouhodobě obtěžoval nepříjemnými e-maily a telefonáty. Měl zákaz mě jakkoli kontaktovat, přesto přišel, a chtěl se mnou mluvit. Vniknul k nám domů a vyústilo to v napadení, při kterém jsem málem přišla o život. Následovala léčba a taky jsem musela absolvovat spoustu úředních výkonů souvisejících s policejním vyšetřováním a soudy.
Nebyla jsem psychicky vypjatá. Říkat při vyšetřování věci bez emocí pro mě nebylo těžké. A ani ze soudu jsem nebyla nervózní. Žádala jsem, abych se při líčení nemusela setkat s pachatelem. Proto, abych ho neviděla a aby on neviděl mě. To bych nezvládla. Nechci už s ním mít cokoli společného. Žádný kontakt. Prostě nic.
Jeho obhájce ovšem požadoval, abych si během líčení vyslechla jeho omluvu. Bylo hrozné, slyšet ten hlas. Zavřela jsem oči, zaťala zuby a snažila se to přežít. Z toho, co říkal mi bylo špatně. Byly to samé lži.
Že by mi neublížil... přitom mi ublížil. Že už mě nechce, ať si najdu jiného... Nevěřila jsem tomu, co říká, protože ho znám a taky proto, že během pobytu ve vazbě mi poslal mnohostránkový dopis. Byla jsem vystrašená, když jsem ho dostala. Nečetla jsem ho, ani jsem ho nechtěla vidět. Přemýšlela jsem, jak je možné, aby mi poslal z vazby dopis, že mě smí kontaktovat? Je jasné, že se z toho nedostal.
Soudce ho odsoudil ke dvanácti letům. To mi přišlo adekvátní... Asi. Můj názor je takový, že má problém a ten se mu nevyřeší. Pro mě to znamenalo, že budu mít nějakou dobu klid. Že mám docela dost času na to, abych vystudovala a začala si budovat svůj život, než to zase budu muset řešit. A to budu muset. Vím, že se nezmění, že v tom bude pokračovat, až ho propustí. Samozřejmě, že vězení nějakým způsobem člověka změní, ale jak znám jeho osobnost, myslím si, že pro něj vězení není totéž, co pro jiné lidi. Spíš má teď dost času přemýšlet. On ale nebude přemýšlet nad tím, co špatného mi provedl, ale že je to moje vina, že je zavřený a bude mě ještě víc nenávidět. To se mi honí hlavou a z toho mám strach. Co bude, až ho pustí.
Pak přišlo odvolání. Vrchní soud mu snížil trest na sedm let. Nemohla jsem tomu uvěřit. Měla jsem pocit, že se mi vysmívají. Neznají mě, neznají jeho. Neviděli mě, neslyšeli mě. Neznají nikoho z nás, protože nepovažovali za nutné nás vyslechnout. Mám z toho všeho dojem, že někdo si dal rok tu práci s tím, aby to důkladně vyšetřil, krajský soud to řádně posoudil a vydal rozsudek. On se odvolal, protože má na to právo, předá se to k jinému soudu a ten rozhodne podle toho, jaký má zrovna ten den náladu. Takhle mi to připadá a je to absurdní.
Toto nové rozhodnutí vrchního soudu zkrátilo o polovinu můj čas. Po tomhle rozsudku budu ráda, když vystuduji bakaláře.
Před tou událostí jsem byla, pokud jde o soudy, vždycky poněkud skeptická. Po tom, co se mi stalo, měli ale mou důvěru. Krajský soud rozhodl a já jsem změnila názor. Říkala jsem si s úlevou, že jsou ti lidé přece rozumní, přemýšlejí nad tím, a dělají to pro dobro věci. Dokážou to rozumně posoudit. Ale po rozhodnutí vrchního soudu se mi vrátila původní skepse.
Nechci být bezbranná, ani se nechci nechat zaskočit. Hodně cvičím, posiluji, pracuji na svých emocích.
Víc na sobě pracuji, více se zabývám společností, chci být v obraze, chtěla bych mít možnost některé věci změnit. Trochu se mi posunuly priority. Studuji obor sociální patologie. Hodně mě to zajímá a baví. Nechtěla bych studovat něco jiného.
Snažím se špatné vzpomínky neaplikovat na současné situace. Zpočátku to bylo těžké, ale časem se to zlepšuje.
Beru to tak, že to, co se stalo, nebude omezovat můj život. A zkouším to vidět pozitivně. Stalo se něco, co mě posunulo jinam. Jsem jinde, než lidé, kteří jen tak proplouvají životem.
Chci vzkázat všem, kdo čelí stalkingu, a hlavně těm, kdo si, podobně jako já, problémy nechávají pro sebe, ať mají sebevětší problém s tím, se svěřit, nebo nechtějí zatěžovat ostatní a chtějí si věci vyřešit sami. Nedělejte to! Vždycky je lepší, když vám někdo jiný pomůže. Lidé vám pomůžou. Snažte se spolehnout více na ostatní. Nesnažte se věcem, které se vám dějí, ať už je to stalking, nebo cokoli jiného, čelit sami. To je hloupost. Sami to nikdy nezvládnete.
